Operace Barbaros
Osudové rozhodnutí
Na počátku druhé světové války platila mezi Sovětským svazem a Třetí říší smlouva o neútočení, jejíž dodatkem byl mimo jiné i plán na rozdělení Polska a celé Evropy mezi tyto dva státy. 1.září 1939 napadla Třetí říše Polsko, a tak začala druhá světová válka. Británie a Francie vyhlásily 3.září Německu válku, protože se předtím Polsku zaručily, že když bude napadeno poskytnou mu veškerou možnou pomoc. Ale země nic jiného nepodnikly a tím umožnily a usnadnily Hitlerovi a Stalinovi zničení Polska. Sovětský svaz se k útoku na Polsko připojil 17.září 1939. Brzy poté Poláci kapitulovali a v jejich zemi se začali uplatňovat vlády teroru. Jak za postupujícími Němci tak i za Rusy se řítily jednotky, které měly za úkol zatýkání a vraždění Židů, vojáků, učitelů a vysokoškolsky vzdělaných lidí, aby zde nemohlo propuknout případné povstání proti novému vládci. Na nařízení samotného Stalina byla většina polských důstojníků, kteří padli Rusům do zajetí, zabita v Katyňském lese. Když byly mrtvoly objeveny Němci v roce 1943, Sověti tvrdili, že je zabila německá vražedná komanda. Po Polsku přišlo na řadu Norsko, které Němci v zimě 1940 dobyli i přes intervenci francouzských a britských jednotek. Rusové se vrhli na pobaltské státy, Rumunsko, kterému sebrali Besarábii, Bukovinu a také na Finsko. Finové se nedali a bojovali proti ruské přesile s takovou udatností, že válka nakonec skončila podepsáním příměří 12.března 1940. Němcům se v roce 1940 podařilo porazit Francii a tím izolovat Anglii na jejích ostrovech. V Atlantiku zuřila ponorková válka a na nebi letecká bitva o Británii, která skončila německou porážkou. Hitler začínal mít ze svého sovětského souseda strach, a proto se začal zaobírat myšlenkou na útok proti němu. V průběhu zimy 1940-1941 nabyl plán konkrétnější podoby a útok by měl začít v prvních pěkných dnech roku 1941. Ale místo toho byl Hitler zapleten do války na Balkáně. Italové totiž napadli Řecko a byli zahnáni zpět do Albánie, odkud útočili. Hitler samozřejmě přišel Italům na pomoc a během jara 1941 obsadil Jugoslávii a Řecko, kterému přišly na pomoc slabé britské síly. Na Krétu poslal elitní jednotky výsadkářů, které však utrpěly takové ztráty, že už do konce války nikdy bojově neseskočily. Zbylé balkánské státy se přidaly k Hitlerovi dobrovolně (Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko). Tím si Hitler zabezpečil hlavní německé zdroje nafty z Ploješti a celé jihovýchodní křídlo před nadcházejícím útokem. Rusové samozřejmě dostávali v průběhu roku 1941 z různých zdrojů zprávy o plánovaném útoku Němců, ale byli zaslepeni a ovlivněni Stalinovým názorem, že Němci v roce 1941 nezaútočí, a tak byli náhlým útokem naprosto překvapeni. Přesto se snažili vybudovat aspoň nějaké obranné pozice a znovu obsadit v té době již opuštěnou Stalinovu linii, která se nacházela na bývalé sovětské hranici s Polskem. Veškeré vybavení bylo demontováno a odvezeno do nové obranné linie, která se právě začínala budovat, podél nové hranice s Německem. Opevnění na této linii nebyly ještě zdaleka hotové, a tak zde převezená výzbroj pouze rezivěla na dešti, protože nebyly vybudované kasematy a palposty pro děla a kulomety. Stalin se nakonec přece jenom rozhodl starou Stalinovu linii obsadit, ale pouze z 30% původního stavu mužstva. Rusové také předpokládali, že boje budou zahájeny jednotlivými menšími potyčkami na hranicích a budou trvat asi kolem 14 dnů. Potom byl teprve očekáván hlavní německý útok, který měla ruská vojska odrazit a následně provést protiútok na německé. Naopak němečtí generálové vypracovali plán útoku, který počítal s největší koncentrací nasazených vojsk v počáteční fázi, kdy měly německé jednotky prolomit ruskou pohraniční linii. Útočící vojska byla rozdělena na 3 skupiny armád, které měly přesně určené cíle. Skupina armád Sever pod velením maršála Leeba měla určen za hlavní cíl postupu Leningrad, skupina armád Střed v čele s Fedorem von Bockem Moskvu a skupina armád Jih s von Runstedtem Kyjev. Skupiny armád Sever a skupina armád Jih měly k dispozici po jedné tankové skupině a skupinu armád Střed podporovaly dvě tankové skupiny, které měly postupovat na hrotu útoku zajistit tak průlomem obrany obklíčení zbytků nepřátelských formací. Navíc každou pozemní skupinu armád podporovala jedna nebo dvě (skupina armád Střed) letecké flotily. Dohromady měli útočníci k dispozici více než 3 miliony mužů a 3 000 tanků podél celé hranice, která byl 1 700 kilometrů dlouhá a táhla se od Norska až po Černé moře. Jak předpokládali oba diktátoři měla to být totální válka, která se promítne do života každého občana, měla to být válka mezi dvěma odlišnými ideologiemi a dvěma jinými názory na svět. Tato krutá válka byla ještě podpořena speciálními likvidačními oddíly německé SS-Eisantzgruppen, které se nacházely těsně za linií a měly za úkol buď vyvražďovat neárijské civilní obyvatelstvo nebo zastavovat utíkající vojska střílením všech, kteří se pokoušeli uprchnout. Velitel vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW), Keitel, navíc vydal rozkaz, podle kterého měli být zabiti všichni zajatí ruští političtí důstojníci. Podle plánu měla válka vypuknout 22.června 1941 s krycím názvem operace BARBAROSSA (podle německého císaře Fridricha I. Barbarossy, který se mimo jiné zúčastnil i křížové výpravy), a tak dostal útok nádech křížového tažení proti komunismu.
22.červen 1941
Ve 3:30 útok začal. Ruská obrana byla rychle prolomena a zbytek obránců hranic byl izolován do slabých hnízd odporu, které neutralizovaly pěší útvary postupující za tankovými hroty. Postup byl velmi rychlý a sovětská vojska se hroutila pod útokem německých tanků a motorizované pěchoty. Zbylá ohniska odporu byla likvidována koňmo nebo pěšky se přesunujícími útvary. Žukov, vrchní velitel Rudé armády, se o útoku dozvěděl ve 4:00, a tak nechal rychle vzbudit Stalina, který svolal čelní představitele státní moci na první válečnou poradu. Žukov ho postupně informoval o situaci na frontě, ale neříkal mu pravdivé údaje, a tak žil Stalin v domění, že obrana se zatím drží a nařídil protiútoky s cílem přenést boje na území nepřítele. Jednou ale vtrhnul na velitelství a zjistil, že to co mu Žukov říkal není pravda. Ten mu řekl, jak se věci doopravdy mají. Stalin se zdrcen stáhl do ústraní do svého letního sídla. Čelní představitelé SSSR bez Stalina, který byl stále ve vile, se rozhodli, že je nutné, aby se veškeré vojenské velení soustředilo do rukou jednoho muže. Tím vyvoleným nebyl nikdo jiný než Stalin, který se po přemlouvání vrátil do Moskvy ujal se tak velení. Zároveň také poprvé od počátku války promluvil k občanům. Ve svém projevu vyhlásil vlasteneckou válku, do které se měl zapojit každý občan (voják, dělník, rolník,...) a vyzval občany k mobilizaci. Ústup byl podle něho nevyhnutelný. Mezitím se Němci zmocnili dalších sovětských měst hluboko ve vnitrozemí Ruska. Padl Minsk, Tallinn, Vyborg, Smolensk a jiná města daleko od původních hranic. na frontu byly posílány právě vytvořené divize dobrovolníků, které byly rozdrceny a zničeny během jedné hodiny. Němci neustále prolamovali v linii díry, které se Sověti zoufale pokoušeli ucpat novými formacemi. Byl dobyt dokonce i Kyjev a bylo zničeno 5 ruských armád, které byly obklíčeny v kotli kolem Kyjeva. Skupina armád Sever se mílovými kroky blížila ke svému vytčenému cíly, Leningradu. Jeho obranou byl pověřen maršál Vorošilov, ale jeho vojenské schopnosti byly mizivé, a proto byl nahrazen Žukovem, kterého v jeho bývalé funkci nahradil Šapošnikov. Poté, co zorganizoval obranu mezitím obleženého Leningradu dostal Žukov rozkaz, že má převzít obranu hlavního města, Moskvy. Na jeho minulém postu ho nahradil místní funkcionář komunistické strany Ždanov. Ačkoliv byl Leningrad obklíčen, nové jednotky mířily na posílení moskevské obrany. Němci se totiž dostali Moskvě téměř na dohled. Ani odhodlaní a fanatičtí obránci je nedokázali zastavit. Němce ale zastavilo něco úplně jiného s čím nepočítali, ruské počasí. Postup se zastavil několik kilometrů od Moskvy kvůli všudypřítomnému blátu, na které nebyli němečtí vojáci vybaveni a připraveni. Po blátu přišly na řadu mrazy, které dosahovaly až 40 stupňů pod nulou. Stejně jako v případě Napoleona zasáhlo počasí právě včas, aby zastavilo útočníky, kteří vtrhli na ruské území. Rusové byli na zimu velmi dobře vybaveni a navíc byli na ni zvyklí, měli nyní výhodu, kterou využili k odražení Němců před branami Moskvy. Tím skončila největší vojenská operace v dějinách.
Rusové vydrželi
Chybělo
jen málo a bylo by dosaženo vytčených cílů. Leningrad se ocitl v
obklíčení na 900 dní. Ve městě zemřelo několik miliónů civilistů
hladem, protože už je Rusové nestihli evakuovat. Válka se opravdu stala
totální jak to oba diktátoři předpovídali. Operací BARBAROSSA však
válka na východní frontě neskončila. V roce 1942 zahájili Rusové sérii
protiútoků, které nebyly moc úspěšné a v létě Němci znovu udeřili.
Jejich cílem tentokrát byly zásoby ropy na Kavkaze. Cíle nebylo
dosaženo kvůli nedostatku zásob, paliva a naprostému vyčerpání
německých vojáků. Poté udeřili Sověti v oblasti Stalingradu, kde
odřízli a zničili celou německou armádu. Tato bitva znamenala zvrat v
dosavadním průběhu války. Rusům se vrátilo sebevědomí, které ztratili
právě v prvních dnech války. Tohoto vítězství by však nebylo dosaženo
nebýt Stalinova rozhodnutí bránit Moskvu za každou cenu a ruskému
počasí, které Sověty v roce 1941 zachránilo před porážkou.
Němci
se po operaci chlubili, že Rusové ztratili 2 miliony vojáků. To byla
pravda, ale Rusové měli takové zásoby lidských zdrojů, že to pro ně
mnoho neznamenalo. Přesunuli totiž jednotky z Asie a vyrovnali tak
vzniklé ztráty. Němci tudíž nepochopili čeho je Rusko vlastně schopno.
Po počátečních porážkách celý svět očekával, že bude Sovětský svaz
dobyt do několika měsíců. Díky obrovskému ruskému úsilí se tak nestalo.
Literatura:
Carell, Paul: Barbarossa
Das Reich, historie druhé divize SS v letech 1939-1945
Degrelle, Léon. Tažení v Rusku 1941-1945
Hart, L. B.: Válak z druhého břehu
Hoyt, Edwin P.: Hitlerova válka
Overy, Richard: Rusové ve válce
von Kageneck, August: Poručík tankistů
von Manstein, Erich: Ztracená vítězství
?
(markáta, 24. 4. 2011 10:59)