1944
Východní fronta
Po dobytí Kyjeva bylo zřejmé, že Německo je na okraji zkázy. Nyní bylo pouze otázkou času, kdy se Spojencům podaří nacistický režim v Německu svrhnout. Rusové měli již jasnou převahu, a tak se pustili do velké ofenzivy. Postupně dokázali obsadit Ukrajinu a Bělorusko. Také na severu se jim dařilo. Finové, kteří s Rusi válčili již před operací Barbarossa, když byli napadeni v listopadu 1939 napadeni Sovětským svazem, byli nuceni 4.září 1944 kapitulovat. Leningrad byl osvobozen již v lednu 1944. V květnu 1944 Rudá armáda dobyla Krym a v červenci sovětské jednotky vstoupily do Polska, kde proto proběhlo v srpnu 1944 druhé polské povstání. To bylo velmi krvavě potlačeno německými policejními jednotkami. Rusové těmto jatkům pouze přihlíželi a nic nepodnikli. 26.srpna 1944 se vzdal další německý spojenec, Rumunsko. Nyní již Rusům zbývalo dobýt Německo samotné a v první řadě dobýt hlavní německé město, Berlín, ke kterému směřovala i vojska Američanů a Britů.
Itálie
V lednu se americká vojska 5.armády a britské divize 8.armády probojovaly k hřebenu, nad kterým vévodil klášter v Monte Cassinu. Tento klášter se měl stát symbolem bojů v Itálii. Po mnoha útocích, které probíhaly od ledna do března 1944, na hřeben Monte Cassino byly vyčerpány čtyři spojenecké divize a stále nebylo dosaženo úspěchu. Poté přišel nový plán a s ním i nové a čerstvé posily v podobě polských vojáků právě přesunutých z pouště Afriky. Němečtí výsadkáři se až do té doby bránili znamenitě. Byli elitou německé armády a měli přinést ty největší oběti k ubránění nově vybudované Gustavově linii. Společný útok spojeneckých vojsk dokázal prolomit do té doby nedobytnou linii a velké množství vojáků a materiálu se řítilo směrem na hlavní italské město, Řím. Řím byl hlavním cílem spojeneckého útoku a dosavadního snažení vojáků v Itálii, kteří se zde cítili být odstrčeni na vedlejší kolej zatímco jejich kamarádi v Anglii se brzy zúčastní vylodění ve Francii a otevření druhé fronty. Po dosažení úspěchu a dobytí jak Monte Cassina tak i Říma se Spojenci museli připravit na prolomení další německé obranné linie na severu Itálie. Němci na sever od Říma, v linii města Florencie, vybudovali kvalitní obranný komplex nazývaný Gótská linie. Na této linii se bojovalo prakticky až do května roku 1945. Boje na Gustavově i Gótské linii si vyžádaly mnoho obětí mezi spojeneckými vojáky všech možných národností. V Itálii bojovali Francouzi, Maročané, Tunisané, Alžířané, Poláci, Britové, Gurkhové, Indové, Američané, Novozélanďané a mnoho dalších národností. Vojáci všech těchto národů prolévali svou krev na bojišti, v němž o mnoho nešlo. Po bojích u Monte Cassina mohli Spojenci Němce odříznout a porazit a téměř ukončit krvavé boje v Itálii, které je stály hodně sil. Místo toho se mezi vojsky projevila rivalita o to kdo jako první obsadí Řím. Kvůli této chybě padlo mnoho dobrých vojáků. Na konci roku 1944 se tedy bojovalo na Gótské linii na severní polovině Apeninského poloostrova.
Západní fronta
Fronta na západě měla být vytvořena již v roce 1943, ale Spojenci od tohoto plánu opustili po invazi na Sicílii a po zhroucení Itálie. V roce 1942 byla podniknuta akce (operace Jubilee), která měla vyzkoušet odolnost německé obrany na pobřeží kanálu La Manche u přístavu Dieppe. Kanadská vojska se v srpnu 1942 vylodila na francouzském pobřeží u Dieppe. Zde si Spojenci vyzkoušeli útok na pevnost Evropa, jak nacisté obranný val na západě pojmenovali. 6.června 1944 přišla pro Francouze hodina odplaty. Spojenci se vylodili na normandském pobřeží. Pevně se zde uchytili a pomalu své předmostí rozšiřovali i přes ztráty, které jednotky utrpěly při samotném vylodění. V následujících dnech přisunuli Spojenci čerstvé jednotky po moři z Velké Británie a pustili se do nové ofenzivy, která měla prolomit německé linie. Do útoku se vrhla čerstvá a silná 3.americká armáda generála Pattona, která Němce naprosto převálcovala a za pomoci Britů a Kanaďanů obklíčila velké množství německých jednotek u města Falaise. Poté Spojenci dobyli Paříž, která se vzdala bez boje. Následovala operace Dragoon (vylodění na jihu Francie u Nice a Marseille). Po spojení těchto dvou velkých svazků vznikl kolos, který Němce pronásledoval až k původní hranici Německa, obranné Siegfriedově linii. Tady se postup zastavil kvůli nedostatku materiálu a hlavně benzínu. Maršál Montgomery, velitel 21.skupiny armád, vymyslel plán na útok proti německým postavením v Holandsku a Belgii. Operace Market-Garden se však setkala s tvrdým odporem a výsadkáři, kteří seskočili za německými liniemi, aby udrželi mosty do té doby než přijedou tanky a pěchota utrpěli vysoké ztráty. Poté se fronta zastavila úplně. A rozhýbali ji Němci na konci roku 1944, kdy zahájili poslední pokus na ofenzivu na západě. Bitva v Ardenách začala překvapivým německým útokem na slabé americké pozice v Ardenách. Naštěstí se Američané ubránili a zastavili počáteční německý útok, který rychle ztroskotal. Tím se následující rok Spojencům otevřela cesta do Berlína.
Tichomoří
Na začátku roku 1944 na tom Japonci nebyli vůbec špatně. Ovládali velké území v Číně, Malajsii a velkou část tichomořských ostrovů. V Indii probíhaly boje mezi útočícími Japonci a urputně se bránícími Brity. 7.března 1944 začala japonská ofenziva s cílem dobýt Indii jednou navždy. Město Imphál zažilo velice tvrdé střety mezi Brity a Japonci jako první. Poté se Japonci vrhli na Kóhímu. Zde se britská posádka dokázala ubránit obrovské japonské převaze a postupně přešla do protiútoku. Japonci se však stáhli až v červenci 1944 po krvavých britských útocích na japonské pozice před Kóhímou. Poté se Britové pustili do postupného dobývání Barmy. Američané v lednu 1944 provedli invazi na Marshallovy ostrovy, které do konce února zajistili. V červnu se pustili do dobývání Marian, kde si americké palubní letectvo výrazně vylepšilo statistiky sestřelených letadel - "střílení krocanů". Nejdříve byl dobyt ostrov Saipan poté Guam a Tinian. Z těchto ostrovů byly podnikány nálety na japonské ostrovy a japonská průmyslová centra. Z letišť na Marianách startovaly těžké bombardéry B-29. V září 1944 udeřili Američané na Palauské ostrovy, kde dobyli a rychle zajistili ostrov Peleliu. Další postup Američanů měl směřovat na Filipíny, které ztratili v květnu 1942. 20.října 1944 začala invaze amerických jednotek na ostrově Leyte na Filipínách. Invaze byla podporována velkým množstvím válečných lodí, které měly podporovat a chránit vyloďované jednotky. Japonci se rozhodli pro rozhodující úder na americké loďstvo. Zde se také poprvé výrazně předvedli sebevražední piloti kamikaze, kteří útočili na všechny vojenské lodi. Japonci vrhli do útoku letadlové lodě, které měly odlákat americkou pozornost. To se podařilo. Američané začali letadlové lodi stíhat většinou své flotily. Mezitím se další japonský svaz blížil od jihu. Tento svaz admirála Nišimury a Šimy byl zničen v bitvě v průlivu Surigao. Další, hlavní svaz měl postupovat ze severozápadu. Nebezpečně ohrozil průběh vylodění, když napadl zbývající americké letadlové lodě. Ty se však ubránily a odrazily nebezpečí zničení invaze. Poté již probíhaly boje na pevnině snadněji. Postupně ke konci roku 1944 byly dobývány zpět ztracené Filipíny generálem McArthurem.